Tento text jsem napsala dne 9.4.2017, měsíc po porodu svého druhého miminka. Tedy ještě v šestinedělí. Nechť je vám inspirací a uvědoměním, že cesta žádné z nás není zlá. To, proč jsme měly udělat dané zkušenosti, se jednoho dne ukáže.
Máma poporodní dula
Pár měsíců před otěhotněním jsem se začala věnovat práci poporodní duly. Věděla jsem toho dost o šestinedělí, kojení, psychice ženy i miminka a jejich potřebách.
Myslela jsem si, že mám znalosti i zkušenosti jednak ze svého prvního šestinedělí, jednak díky svým klientkám, ke kterým jsem chodila domů a podporovala a provázela šestinedělím, kojením a nošením.
Nyní jsem na konci svého druhého šestinedělí. Tentokrát s Honzíkem. A jsem bohatší. O co? Podělím se s Vámi.
Kojení pro mě není žádný problém. Vím o něm mnoho a je pro mě přirozené jako dýchání. Vím, jak kojit na savce (tj. v savčí, přirozené poloze). Vím, že kojení si bude řídit miminko samo (jak často, jak dlouho a dokonce i třeba složení mléka).
Vím, jak má vypadat šestinedělí. Vím, že mám ležet co nejvíce v posteli. Vím, že mám mít miminko nahaté na svém nahatém břiše a hrudníku. Vím, že se mám nechat opečovávat a říkat si o pomoc.
Vím toho spoustu, ale když se teď ohlédnu zpět, nevěděla jsem, že nejtěžší zkouška byla uvést své „vím“ do praxe. Všechno si to dovolit.
A pak jsem šlápla na plyn
Prvních pět dní se mnou byl můj muž doma a krásně se o mě staral, celkem poctivě jsem ležela v posteli s miminkem a věnovala se jen jemu. Pátý den jsem se fyzicky už cítila úplně normálně, vůbec ne jako po těhotenství a porodu. Těšila jsem se, jak si obleču všechno to krásné oblečení, do kterého jsem se s břichem nevlezla.
Těšila jsem se, jak s miminkem vyzkouším všechny ty krásné pleny. A nemohla se dočkat, až s ním půjdu poprvé v šátku ven. Pozapomněla jsem, respektive říkala jsem si, že už by to mohlo stačit – na ležení v posteli, sžívání se s miminkem kůže na kůži a mou regeneraci. Začala jsem fungovat a byla na sebe pyšná, jaká jsem super máma.
Vyperu, uklidím, postarám se o starší dítě, mladší nakojím, kdykoliv si řekne (a mám šátek, takže kojím i v něm, abych toho víc stihla) a ještě stihneme i procházku.
Přesně 34 dní po porodu jsem se vydala na přednášku o šestinedělí Světlušky Hradilové v rámci Konference aktivního rodičovství v Brně. Když jsem přišla, Světluška právě mluvila o tom, že by žena po porodu měla aspoň 40 dní ležet v posteli, neměla by nosit dítě v šátku nebo nosítku, nenosit a nezvedat nic těžkého (krom miminka samozřejmě). No a já tam na zemi seděla svých 34 dní po porodu s dítětem v šátku a vědomím, že jsem tomu ležení v posteli moc nedala.
Rozhodla jsem se, že z konference neodejdu s depresí, jak nezodpovědná matka a žena jsem.
O co jsem přišla, když jsem chtěla všechno zvládat
Doma jsem zalehla opět do postele a uvědomila si, co jsem ztratila svou neposedností a pocitem supermatky:
Soustředění
Když jsem ráno oblékla sebe i miminko a začala se věnovat každodennosti jako byl průběžný úklid, mytí nádobí, vaření a snaha o pozornost starší dceři, měla jsem tendence diktovat miminku, co kdy bude dělat. Chtěla jsem, aby se nakojilo, u toho usnulo, já ho odložila do hacky a pokračovala ve svém maratonu. Miminko ale plakalo.
Klid
Kojení nepomáhalo, nebylo tím utišujícím prostředkem. Nabyla jsem dojmu, že je pro Honzíka kojení jen opravdu jídlem a pitím. Přes den usínal tak, že jsem ho měla v náručí, on se na mě díval, já chodila po bytě sem a tam a on možná usnul. Odložila jsem ho a do pár minut byl vzhůru. Navázání do šátku někdy pomáhalo, někdy ne.
Odpočinek
Den byl rozporcovaný na hodiny, kdy miminko spalo, kojilo se nebo bylo bdělé a nebo plakalo. Když plakal a kojení nezabíralo (většinou se vůbec nepřisál, byl na to jakoby moc rozrušený), nosila jsem ho v náruči a hopsala po bytě sem tam.
Napojení
Když jsem se vrátila zpátky do postele, den prostě plynul, přestala jsem sledovat hodiny a tudíž přemýšlet nad tím, jak dlouho už spí, jak dlouho je vzhůru a jak dlouho pláče. Nehodnotila jsem a nesrovnávala se s představami.
Intuici
Když plakal (ano, i v posteli plakal), měla jsem tu sílu, že jsem mu byla oporou. Nesnažila jsem se ho urputně utišit a uspat. Neposkakovala jsem jako blázen a nevymýšlela, proč pláče. Ono to totiž bylo celkem jedno (samozřejmě jsem vyhodnocovala, jestli zrovna pláč neznamená, že se mu chce čůrat – bezplenkujeme, nebo nějakou bolest). Plakal na mém těle a já tam pro něj byla. Tak to bylo správně, tak jsme to oba potřebovali.
Návrat do postele
Vyndala jsem ze skříně košili a oblékla si jen ji. Vysvlékla jsem dítě do naha a dala si ho na břicho. Jooo sem patříš, tady jsi správně. To jsem cítila až v zátylku – že kůže na kůži, břicho na břicho je magické. No jasně, vždyť to ženám říkám, ale sobě jsem to neřekla… Tahle maličkost dokázala to, že jsme byli zas jeden.
A najednou kojení začalo fungovat. Kojil se častěji a déle. Bylo vidět, jak pije obrovskými doušky. Usínal u prsa. Bylo pro něj zase tím utišujícím prostředkem. A jako bonus bezpelenkovka fungovala skoro na 100 %, protože jsem byla stále s ním a on měl mou plnou pozornost (tedy plnější než když jsem ho pořád odkládala).
Chtěla jsem to urvat
Honzíka jsem porodila doma. A právě díky tomu jsem na sebe byla (a stále jsem) děsně pyšná a prvních asi deset dní porodu jsem se cítila jako bohyně. Zakořeněná a neskutečně silná. Byla to síla. Stinnou stránkou ale bylo hluboké přesvědčení, že tedy zvládnu všechno, že to urvu.
A taky – mé představy byly založené na tom, jaké to bylo s prvním miminkem. S Emilkou. Uvědomit si toto mi trvalo pět týdnů – že zkušenost s jedním dítětem vytváří tlak na druhé miminko a i na mě, na to, jak fungujeme společně.
Tohle mě pomyslně tlačilo v hlavě. Emilka měla kojení jako všelék, vždycky pomohlo. Honzík musí mít na kojení chuť a pohodu, jinak mu nepomůže. A potřebuje mě mít přítomnou – protože tak mě chrání před zhroucením se.
Když se ohlédnu zpět
Nyní, skoro po pěti letech od napsání řádků výše, vidím ještě jednu věc, která hrála roli. Honzík má skoro pět let a je zřetelněji vidět, že vše prožívá naplno. “Dobrý den, emoce ven.” Když je něco jinak než chce, nebo si představoval, tak je pláč. A potřebuje plakat. Nepomůže nic jiného, než počkat, až to vypustí. Tím chci říct, že taky záleží, jaká bytost a jaká povaha se vám narodila.
Někdy pláč není problém, ale řešení.
