Bára je má blízká kamarádka už od střední školy. Dokonce jsme spolu bydlely na vysoké škole. Když se jí narodil Kubík, doufala jsem, že se na mě obrátí, když něco nepůjde. Totiž, poradenství v rámci vlastní rodiny a přátel je docela těžký level. Člověk nemá takový odstup a zároveň velký „sebetlak“ na skvělý výsledek, protože jde o blízkého člověka a chceš, aby mu bylo dobře hned. Mám radost, že Bára tehdy sebrala odvahu a sílu a napsala mi. A taky, že si v mateřství našla to svoje.

Báru trápila bolest při kojení. Až taková, že často plakala i při pomyšlení na kojení. A kvůli bolesti a stresu nedokázala cítit lásku ke svému miminku. Prosím pokud tě kojení bolí, pokud tě něco na prsou bolí, ptej se, pátrej, poraď se. Má to řešení. Jsem tady pro tebe.

Jak to měla Bára

Prostě to musím zvládnout

Minulý rok v říjnu jsem čekala na příchod svého prvorozeného syna Jakuba. Po celou dobu mého těhotenství jsem nenavštěvovala žádné kurzy pro těhotné, nečetla odborné články ani nevedla hodinové debaty s kamarádkami na téma mateřství. Požehnaný stav jsem brala jako něco přirozeného, co k žene prostě patří, a řídila se svojí vlastní intuicí. Stejně tak jsem vnímala i porod. Nenechala jsem se rozhodit odstrašujícími případy a na porod jako takový jsem se taktéž nepřipravovala. Brala jsem ho jako něco, co prostě musím zvládnout.

Na kojení jsem nemyslela

Pandořinu skříňku pro mě však představovalo kojení. Za celé mé těhotenství si nevybavuju, že by to někdo z mého okolí řešil. Prostě buď kojíš, nebo dáváš sunar. A tak jsem toto téma vytěsnila a ukryla někam dozadu do mého mozku s tím, že to budu řešit, jakmile to přijde. A ono to přišlo. Hned po porodu. Páni, to bolelo, možná víc než samotný porod. Ale abych nepředbíhala. Nejdřív bych řekla pár vět k porodu.

Když se narodil

Jakubovi se ven moc nechtělo a když už jsme nebyli tabulkový a přenášelo se, přišel na řadu porod vyvolávaný. Naštěstí vše dobře dopadlo a já a Jakub jsme byli spolu. Přišel na svět v úterý ve 2:40. Narodil se přirozenou cestou a bez komplikací. Do brzkého rána jsme se poznávali a pak byl čas si odpočinout. Pravda, moc času na odpočinek nebylo, a tak jsem totálně vyčerpaná vplula do role matky.

Vzpomínám si, že ze začátku, když nás sestry na porodním učily kojit, to probíhalo následovně. Sestra přišla, vzala dítě a celkem drsně až násilně ho přiložila k prsu. Jakub byl naštěstí moc šikovný a přisátí mu šlo skvěle. Mléka jsem měla na rozdávání, tak jsem si říkala, že nám v cestě přirozeného kojení nebude nic bránit. Jediné, co mi dělalo problém, bylo kojení v sedě, které pro mě vzhledem k poporodnímu zranění bylo velmi nepohodlné. V té době jsem bohužel neměla tušení, že se dá kojit i jinak.

Takže, abych to vše shrnula – přisátí nám jde na jedničku, mléko teče, poloha nic moc, ale to se nějak dopiluje – sakra, ale proč to pořád tak bolí?

Vyhýbala jsem se kojení, nenáviděla ho

Proč je pro mě každé přisátí záplava šílené bolesti? A každé kojení se tak stává utrpením, místo toho, abych si naopak budovala vztah se svým synem? Začala jsem propadat panice. Vnitřně jsem kojení nenáviděla a vyhýbala se mu, co jen to šlo. I to byl důvod, proč nás po pár dnech nepustili z porodnice domů – Jakub nepřibíral, naopak váha mu klesala. To mě vyhecovalo a další den i noc jsem na tom zapracovala, překonala veškeré utrpení a kojila, co to šlo. Vždyť já už chtěla být tolik doma s mým drahým mužem. Další den přišla dobrá zpráva. Jakubova váha se vyšplhala nahoru a my dostali propustku.

A co pak doma

Hurá, jsme doma! A teď už musíme bojovat sami, žádné sestry kolem, které mi pomůžou dítě dokrmit, abych se vyspala (ano, přiznávám se, občas jsem po nocích žadonila na sesterně, aby Jakuba dokrmily a já se v klidu vyspala). Samozřejmě jsem měla pro jistotu koupený sunar, promakanou láhev se savičkou, kterou jsem tolikrát držela v ruce.

Ach, ano, tolik to bolelo. Palce na nohou se mi kroutily bolestí.

Když se blížilo kojení, začalo mi být úzko, někdy jsem plakala už před kojením, protože jsem moc dobře věděla, jaká bolest přijde. Tohle vše jsem zažívala, až jsem si uvědomila jednu věc – takhle to dál nejde. Jakub měl tehdy asi dva týdny a můj vztah k němu byl chladný. Místo toho, abych k němu přilnula, jsem od něj byla odtažitá. Měla jsem ho spojeného s bolestí a uvědomovala si, že je něco špatně. Moc špatně.

Našla jsem pomoc

Když už jsem byla psychicky na dně, obrátila jsem se na svoji dlouholetou přítelkyni Katku. Věděla jsem, že se problematice ohledně kojení věnuje, ale nechtěla jsem ji obtěžovat. V tu dobu jsem však neviděla jinou možnost a její pomoc pro mě představovala naději v podobě světla na konci tunelu. A ono opravdu přišlo. Tedy, přinesla mi ho sama Katka. Po předchozí konzultaci přes Skype mě osobně navštívila, probraly jsme kojení od jeho podstaty až po různé kojící polohy. Zjistila jsem, co dělám špatně a co zase dobře.

Zkrátka přišel někdo, kdo mi tu Pandořinu skříňku otevřel a vysvětlil. A pro mě to byla nádherná osvěta, která mi dodala sebevědomí. Sebevědomí, že to zvládnu. A když ne, svět se nezboří, ta bolest není nekonečná. Ba naopak. Katka mi ukázala různé cesty, přičemž každá je ta správná a žádná není špatná. Je jen na nás, kterou si vybereme a která bude pro nás ta příjemná.

Odměna v podobě úlevy

Asi po týdnu se vše začalo zlepšovat, bolest ustupovala, až úplně vymizela, popraskané bradavky se hojily, a co je nejdůležitější, můj vztah s Jakubem začal být konečně nádherný a bezbolestný, kojení nás spojovalo, ne rozdělovalo.

Některým ženám jde kojení  hned, některým později, co chci však říct je to, abyste se nebály říct si o pomoc, dostat to ze sebe a řešit.

Co bych ráda řekla na konec svého příběhu je to, že každá z nás má možnost volby, kterou cestou půjdeme. Ať už je jakákoliv, neměla by bolet. Na těle ani na duši. Ve většině nemocnic vás na tohle nepřipraví a já si až zpětně uvědomuju, jak je to důležité. Některým ženám jde kojení  hned, některým později, co chci však říct je to, abyste se nebály říct si o pomoc, dostat to ze sebe a řešit. Jedině tak se vyhnete problémům, jako jsem měla na začátku já. Je to už 13 měsíců a můj syn je stále kojený. Troufám si říct, že jsou to ty nejkrásnější chvíle. Chvíle, které prohlubují můj vztah s Jakubem.

Chtěla bych tímto poděkovat Katce, že mně v těžkých chvílích pomohla, byla tu pro mě a dodala mi sebevědomí, že to zvládnu a že cest, ze kterých si můžu vybrat, je hned několik, přičemž můj výběr respektovala, ať už byl jakýkoliv.

Děkuju,

Bára