Jsem Katka a mám dvě děti, Emilku a Honzíka. Ke zrození každého z nich se váže zcela odlišný příběh. Tak už to bývá. I oni sami jsou jiní jako vítr a voda.
S odstupem téměř osmi let vidím, že jsem mnoho mohla udělat lépe u prvního miminka a jeho porodu. A taky vidím, že spoustu věcí je třeba si prožít na vlastní kůži, udělat vlastní chyby a zkušenosti, přestože ostatní říkali…
Poprvé jsem rodila na začátku roku 2014 jako velmi mladá, studentka vysoké školy. K porodu jsem přistupovala ve stylu “v porodnici vědí, co dělají”, a “všechny přede mnou porodily a zvládly to”. Porodila jsem ne úplně podle představ, jak jinak. Ačkoliv jsem měla načtené knížky a diskuze a měla představu, co chci (měla jsem sepsané i porodní přání), neudělala jsem ten důležitý krok – nepřizvala jsem k porodu nikoho, kdo by kopal za mě, za má přání a kdo by mě podpořil (mám na mysli dulu nebo soukromou porodní asistentku). Samozřejmě jsem s sebou měla svého muže, ale pro něj byl porod jaksi nečekaně taky novinka. 😀 V šestinedělí jsme se stěhovali do nového bytu a upřímně, netušila jsem tehdy, že nějaké šestinedělí vůbec existuje. Ale ono to vlastně nevadilo, je to součástí mé cesty a já teď vím, že nemusím každé klientce říkat, že musí ctít šestinedělí. Nemusí, protože pokud to nevychází z jejího nitra, není to ono. Když máš první miminko a jsi mladičká, je to celé úplně jiná energie, jiné tempo a nemusíš nutně ležet v posteli.
Ono taky záleží na miminku, to jako jo. Může tě tvé prvorozené zahnat do kouta, nepustit mezi lidi, plakat celé dny a noci. Ale nebo taky ne…
Čas po porodu v nemocnici jsem nějak zvládla, ale doma bylo doma. Tedy doma – bydleli jsme na střídačku u mých rodičů a u rodičů manžela. A na konci šestinedělí se stěhovali do nového bytu. Tři týdny po porodu jsem si týden poležela hospitalizovaná se zánětem žlučníku, to je příběh sám o sobě. A tím chci říct, že moje první šestinedělí prostě nějak bylo, dost v tempu života před porodem. Bylo svižné, jako dozvuk předchozího vysokoškolského života. Nebylo špatně, bylo moje. Měla jsem štěstí, že mě má intuice celou objímala dva roky po porodu a já podle ní konala, jako máma lvice, i když povětšinou velmi netradičně.
Druhé miminko se narodilo o tři roky později. Už od chvíle pozitivního těhotenského testu jsem věděla, co musím udělat a kam směřovat svou sílu. Nechala jsem se tím provést. Porodila jsem jako bohyně, tento porod mě duševně velmi posílil. A přesto…
První týdny po porodu byl masakr. Syn stále plakal a plakal. Vše, co jsem tehdy znala a věděla, jsme aplikovali. Byl kojen na požádání, téměř pořád. Byl nošen velmi intenzivně, protože jinde plakal až řval. Bezplenkovali jsme na maximum. Byla jsem na něj napojená, ale ani to nestačilo. Já jsem totiž zrychlovala, zatímco on potřeboval pomaleji. Pomaleji se seznamovat se světem, se všemi těmi vjemy z okolí, ale i s těmi, které přicházeli z jeho těla.
Když mi to po čtyřech týdnech docvaklo, ne, že bych našla všelék, ale úleva se dostavila veliká. Po čtyřech týdnech mi došlo, že se snažím rychle vrátit do tempa před druhým těhotenstvím. Být dokonalá mám dvěma dětem, vzít je každý den ven, navařit z těch nejlepších surovin od snídaně po večeři. Být dokonalá žena v domácnosti – naklidit, vyprat, naleštit. Být dokonalá manželka a mít hotovo, když se muž vrátí z práce. Být dokonalá kamarádka a předvídat potřeby svého okolí.
A můj malý Honzík přišel, aby mi ukázal, že nemusím. A taky, aby mi ukázal, že můžu křičet a projevit se – o tom ale potom – tohle mi došlo až čtyři roky po porodu, ale je to krásný příběh na jindy.
Musel hodně plakat, abych slyšela já svůj vlastní pláč.
Mám za sebou tedy dvě šestinedělí. První jakoby nebylo. To druhé byla jízda. Třetí bych si užila!
A co ty, mohla sis užít své šestinědělí?